Jdi na obsah Jdi na menu
 

Projevy - prof. Petr Piťha - bývalý ministr školství

Lidé, lidé,

Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíže...

... Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.

Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť.  Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.

Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.

Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.

Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.

Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.

Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.

Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.

Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen.

Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., dr. h. c. - kněz

v letech 1992-1994 ministr školství, mládeže a tělovýchovy České republiky

Výše uvedený projev pronesl v katedrále sv. Víta v Praze 1. března 2015 (zkráceno).

...

A z jeho projevu 11. června 2015 v Litomyšli vyjímáme:

 

- Běda vám, nepraví vladaři, kteří hledáte svůj prospěch a ničíte národ vám svěřený, protože i vás pohltí bída, kterou způsobíte.

- Běda vám, kteří chcete vyniknout svým skvělým povrchem a pak přezíravě hledíte na nás obyčejné, protože vaše nafouklé povrchy prasknou, odhalí prázdnotu vašich životů a vaše masky odnese vítr posměchu, který vás čeká. Takové už jsou žně těch, kdo sejí pohrdání.

- Běda vám, úspěšní chytráci, protože ti, které jste podvedli, se v hladu vrhnou na cokoli, co máte.

- Běda vám, prohnaní bankéři, kteří bezuzdnou lichvou ničíte mladé rodiny, protože peníze, které hromadíte, ztratí jakoukoli cenu.

- Běda vám, úplatní právníci, kteří jste zničili právní řád, protože i vy stanete před soudem spravedlnosti, kterou zničit nemůžete.

- Běda vám, hlasatelé vymyšlených pravd a bezbřehé svobody, protože narazíte na pevnost Božího řádu, který nezrušíte, a zahynete pádem na tvrdou skutečnost.

- Běda vám, vystrašení vyhaslí kněží, kteří svaté pravdy nehlásáte, ale nabízíte je za snížené ceny, abyste byli všude přijati a pozitivně vnímáni, protože vás stihne osud všech vlažných.

- Běda vám, zbabělí učitelé, kteří opakujete shora diktované lživé nesmysly, protože i sobě vychováte bezohledné otrokáře.

- Běda vám, prodejní akademici, kteří jste prodali svobodu bádání a kazíte mládež, protože budete vyhnáni jako zrádní správci pokladů.

- Běda vám, přikrčení mlčící, kteří spokojeně přežíváte ve své moudré opatrnosti, neboť jste uvykli otroctví a nebudete schopni žít ve svobodě pravdy.

- Běda vám, poživační lenoši, neboť i váš nesmyslný život ukončí smrt, ve které uvíznete jako kořist v oku pytláka.

- Běda vám, vesele laškující páry, kterým k pomazlení stačí psík, protože vám leda vlci věnují péči, až zestárnete.

- Běda vám, nudou ochablí sobci, kteří nedbáte o svou rodnou zem, protože z ní budete vyhnáni.

 

Následuje podstatná část promluvy Prof. Petra Piťhy dne 13.11.2015 v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha :

…Je dost pozdě a máme málo času, ne teď, i když je večer a den se uzavírá, ale v příštích dnech. Nemáme čas, je třeba konat. Nemůžeme se radit, svolávat konference a létat po summitech. Nepřítel je tu. Armáda a muži čekají na povel. Místo toho komentujeme komuniké, vydávaná leda pro pobavení nepřítele. Máme být na stráži, ale diskutujeme, co vlastně hlídat. Vystoupí nějaký nedovzdělanec a pustí do světa, že na začátku Islámu křižáci hájili Boží hrob. Ještě štěstí, že je prázdný, napadlo mě. Ale postmoderní učenci se toho chytli už dávno a ten hrob pečlivě hlídají, protože přeci Bůh je mrtev, podařilo se ho odstranit a, hrůzo všech hrůz, kdyby vstal. Všechno už bylo. Pilát také dal hlídat Boží hrob. Chceme, aby byl a zůstal zavřený. Lepší by bylo, kdyby i ten hrob Boha nepřipomínal. Ne. Naší společnosti nelze svěřit hrob. Ve stavu, do kterého jsme se dostali, neuhlídáme ani kozí chlívek, protože spíme tvrdším spánkem než Pilátovi žoldnéři a také naše probuzení bude horší než jejich.

My máme rádi senzace a mnozí jsou nadmíru pověrčiví a také pokrytečtí. Hledáme hrob sv. Anežky, protože nám Papoušek z Roudnice prozradil tajemství, že nastanou zlaté časy, až ho najdeme. Na tom jsme skončili. Jsme líní a navyklí, že nám všechno spadne do klína. Že roudnický probošt vysvětloval, že Anežčin hrob a poklady se otevřou, až pochopíme, co řekla svým životem a ukázala tu svízelnou cestu ne ke zlatu, ale k míru mezi lidmi, to už nás nezajímá…

Jak chcete chránit duchovní poklad národa, když ho vidíte v technologiích dobře prodejného zboží a mluvíte o nich s úctou jako o rodinném stříbře. Naopak ho ale nevidíte v příkladech národních patronů. Jak byste jinak připustili, že je špiněna jejich čest, a zakládali si na tom, jak pod pláštíkem vědecké pravdy zpochybňujete jejich mravnost a podlamujete jejich autoritu? Jak propastné je přitom vaše pokrytectví? Vím jak. Je přesně tak hluboké jako vaše do nebes sahající pýcha, z níž spadnete až na dno oné propasti…

Co je Evropa? Evropa není geografický pojem, ale pojem civilizační a kulturní. Je definována jako oblast, kde je uctíván křesťanský Bůh. Evropané si to uvědomili, když byli konfrontováni s jinou civilizací, která vyznává jiného Boha. Je to zásadním způsobem jiná civilizace, protože mezi milosrdným, nesmírně lidským a odpouštějícím Bohem, ochráncem a zachráncem a Alláhem, nelítostně tvrdým bohem Muslimů, je veliký rozdíl. Křesťanství je náboženství, které už od Starého Zákona, který Kristus naplnil, dovršil, ale nezrušil, považuje člověka za svobodného. Dává mu právo se rozhodovat a žádá jeho odpovědnost. Alláh, vyžadující naprostou poslušnost člověka, činí z něho otroka. Křesťanství hlásající pokoj, je zjevně náboženstvím života, Islám vyhlašující džihád je naopak náboženstvím smrti.

Řekl jsem, že Evropa je územím. Území se musí hájit. Od první chvíle byl vztah mezi křesťanstvím a Islámem charakterizován válkou o hranice dvou náboženství. Od počátku jde o džihád, boj na život a na smrt. Zapomněli jsme na to a najednou si nevíme rady. Jsme ohroženi, děsíme se. A strach je špatný rádce. Všechno už bylo. Sestra Anežka řešila stejný problém při náporu Tatarů. Všechno už bylo, ale nic se do písmene neopakuje. Anežka řešila situaci v době, kdy Evropa měla jasno, kdo je její Bůh. Řešením tehdy bylo pozvednout kříž a označit jím prapory na znamení, že ti, kdo pod nimi stojí, brání království života. A tím se dostáváme ke kořenu všeho našeho neštěstí. Tím je, že jsme se odklonili k jinému bohu a stali se civilizací konzumismu. Jsme vyznavači peněz, které, jak si nalháváme, umožňují všechno, hlavně množství nejrůznějších požitků. Všechno už bylo. Izraelité si udělali modlu, zlatého býčka, symbol peněz, síly, mládí, sexuální potence. Přesně to, co Evropané postavili na vrchol své hodnotové pyramidy.

Byla to dlouhá cesta a těžko říct, kdo všechno k ní přispěl. Liberálové, kteří otevřeli brány svévole; vyznavači tajemné ruky trhu, kteří manipulují lidmi, aby vycházely jejich nereálné modely a teorie; osvícenci, kteří spolu s nevzhlednou a nepříliš bystrou hlavou Ludvíka XVI. srazili gilotinou i hlavu autoritě Boží a uvolnili tak trůn pro despoty a diktátory s absolutní, ničím neomezenou mocí; nebo relativisté, kteří zbořili pevné hradby mezi dobrem a zlem, protože nás poučili, že všechno můžeme vidět i jinak, takže je vlastně jedno, co budeme dělat, a zároveň nás připravili o rozum. Ušli jsme cestu trvající dobře půl milénia, než se projevil mravní rozvrat ne nepodobný sebevraždě, protože Evropa se rozpadá. Nezbylo jí nic, co by ji drželo pohromadě. Nemá myšlenku, nemá Boha, nemá nic. Zbyly jí snadno směnitelné, ničím nepodložené bankovní peníze. Ale Evropa jich nemá dost, aby za ni vyhrály válku. Byrokratické monstrum předpisů a direktiv, které předstírá vytvoření jednotné Evropy, mi přijde jako dílo dráteníka, který spravuje roztříštěný hrnec, který stejně pořád prasklinami teče, takže se hodí leda na suchou potřebu.

Odklon od skutečného Boha ke konstrukci jakkoli důmyslné znamená pro Evropu zánik. Všechno se nám drolí pod rukama: právní řád, školství, rodiny, … Podryli jsme i jazyk a nemáme, čím se dohadovat. Jeden druhému nerozumí – všechno už bylo. Babylonská věž lidem spadla na hlavu, protože si přestali rozumět. Spolu s jazykovými pravidly se nutně ztrácí schopnost zdravého úsudku. Všechno jsme postavili na hlavu a teď se divíme, že máme všechno vzhůru nohama. Posouváme významy slov a bortí se nám pod nohama i realita, se kterou byla původně slova pevně spojena. Představí-li nám dnes někdo svou přítelkyni, víme jen, že jsme podali ruku jeho současné konkubíně. Obsah osudového slova současné v této větě si domyslete sami. Když někdo řekne, že to zařídí, protože má přátele, mluví o vlivných kamarádech. Ale přátelství je něco jiného. Je to vztah lidí, kteří se shodnou na určitých zásadních životních principech a na hodnotách, které má cenu hájit. Je to vztah závazný a trvalý, a proto skýtá v životě oporu a jistotu. Přátelství je tkanivem společnosti, bez něhož se společnost roztřepí.

Charita znamená rodičovská péče, ne instituty pro ty, o které sami nechceme pečovat. Podle zlatého telete se to přece řeší složenkou.

Slova normální se dříve užívalo ve smyslu přirozené. Dnes má význam běžné, časté. Norma je něco stanoveného zákonem. Posun významu ukazuje, že jsme odmítli zákonodárce Božího a určujeme normy jiné, které jsou ovšem nepřirozené. Skvěle to vidíme na zákonodárství o rodině. To vycházelo ze zákonodárství Božího, tedy od přirozené rodiny a chránilo právě ji. Samozřejmě pamatovalo na všechny, kdo ať už vrozenou odchylkou nebo ranou osudu úplnou rodinu (otec, matka, děti) mít nemohou nebo ji ztratili. Je pro ně třeba udělat hodně, ale není možné v socialisticky rovnostářském duchu a v postmoderní libochuti učinit z rodiny jeden z případů něčeho, co lidi občas postihuje jako neštěstí. K tomu nás krok za krokem tlačí šílená demagogie a lobbyismus agresivních seskupení. Jsou úspěšná a zákonodárci postupně znevažují a znevýhodňují tradiční rodinu. Dospěli už tak daleko, že tradiční rodinu staví do pozice, kdy je hlídána jako zločinná. Jsou už země, kde vyjde-li najevo, že se v nějaké rodině činí rozdíl mezi mužem a ženou, může být rozehnána jako zločinecké doupě. Otázka pohlaví je věcí svobodného rozhodnutí. Pohled do rozevřeného klína není pro nás směrodatný. Nedáme si diktovat od Boha, který se skrývá za přírodu. Že budeme muset změnit jazykový systém? Nevadí, od čeho máme parlamenty.

Opravdu nikoho neviním. Takového veledíla se musí zúčastnit společnost jako celek. Přeci však mám dvěma skupinám trochu za zlé jejich destrukční píli. Na prvém místě jsou to novináři, kteří místo, aby nás co možná přesně a úplně informovali, nás krmí denně mrtvolami – zaručeně čerstvé zboží! - a ukrutnostmi. Taky to už bylo. V antickém Římě neměli TV, museli jít na reál do arény. Nebo nás krmí skandály ze světa elit, které – málo platné – stojí na místě vzorů pro společnost. Zpravidla málo zasvěcené novinářské komentáře a předpovědi, co kdo teď udělá, jen zvyšují dezorientaci a odvádějí pozornost. To je dnes zvlášť nebezpečné. Ani vás neodsuzuji, ale měli byste si položit otázku. Jste tak hrozně nevzdělaní a hloupí, že jen pleskáte nesmysly, které se líbí davu, nebo jste tak zlí, že vědomě roznášíte zlo? Nechci od vás odpověď, zeptejte se jen tak, kvůli sobě.

Druhou skupinou jsou akademici. Ti se totiž zcela oddali zlatému teleti a odevzdali mu stavovskou čest, protože prodali své schopnosti, jako když ženy prodávají svá svůdná těla. Jako se nerozumná drůbež seběhne, když selka zavolá puť, puť, puť, puť, a hodí jí zrní, tak spěchají oni, aby jim neušel ani krejcárek, když agentury zavolají granty, granty. Co se dá dělat, přeci nezůstanou chudí. Samozřejmě, že ne oni sami, ale jejich ústavy. Pozoruji, že přítomným vrcholným představitelům akademické obce jen důstojnost místa zabraňuje, aby se hlasitě neohradili. Já vás ale opravdu nechci urážet. Jen jsem vám nabídl zrcadlo.

Odpovědět ovšem musím na otázku mnoha z přítomných: A co církev? Řekl jsem, že vinni jsme všichni, tedy i církev. Měli bychom mluvit pevněji, protože na náš hlas společnost čeká. Neomlouvám, že to děláme bázlivě nebo neděláme vůbec. Ale zvažte, pokud jde o českou provincii, pár okolností. Co můžete čekat od těch, kteří byli padesát let umlčováni, vehnáni do kostelů a tam izolováni. Co očekáváte od církve, ze které jste udělali fackovacího panáka, kterého používáte k předvolebním kampaním. Je to skvělá figura, protože se má vyřešit otázka jejího majetku. Jde o velké peníze. Na to voliči slyší. A tak podle toho, kde uchazeč o funkci mluví, bije do panáka, který je asociální boháč a neplní své sliby, protože nenastavěl desítky charitních domů za peníze, které zatím nedostal. Podruhé horuje za spravedlnost, ale vzápětí zvažuje, zda je rozumné církvi tak velký majetek svěřit, protože se má starat o věci duchovní a ne hmotné a taky to kněží nezvládnou, protože prostě nejsou ekonomicky vzdělaní (což je pravda, jenže církev tvoří také laici). Kdybychom jim to i vrátili, musíme je dobře hlídat, aby něco nekalého neprovedli, a tak ustavíme státní dozor a budou mít jen starosti účetních. Hlavně ale politici pečují o to, aby se nevyřešilo nic, protože restituce jsou u nás příliš cenná karta pro předvolební mariáš. Ty, panáku, buď rozumný a mlč, protože každé tvé slovo bude zpolitizováno a církev do politiky nepatří. Chcete, abychom mluvili jasně a pevně, ale vyloučíte nás ze hry pro sebemenší porušení pravidel o politické korektnosti. Opět nikomu nic nevyčítám. Jen konstatuji, že celá naše společnost, včetně drtivé většiny věřících, nemá jasno, jakou úlohu má církev v životě země, že k ní patří, že každý věřící je státním občanem se všemi právy atd. atd. Ale dosti o tom.

Řekl jsem, že smrtelnou nemoc Evropy způsobila celá její společnost. To znamená, že ji kromě výjimek zavinili všichni. Sám také pociťuji svou vinu, ale už jsem si ji uvědomil a přiznal. Jenže vina je velká a bojíme se přiznat se k ní. A tak, jak už to bylo od začátku a jako se to stále opakuje, svalujeme vinu na ty druhé…

Jestliže jste už přišli plní neklidu ze současnosti, je teď několikanásobně větší. Nemáte daleko k tomu, abyste mi řekli: Proč nás kritizuješ a ukazuješ, že všechno je špatné? Měl bys také mluvit o tom, co je dobré, a pochválit nás. A hlavně nám řekni, co tedy máme dělat. Jistě je mnoho dobrých a krásných věcí: Jsou čisté zářící dětské oči a jim odpovídající hvězdy na nebi. Jsou milenci, kteří pod ním jdou a mluví o plánech, jak spolu budou vytvářet domov. Mé srdce není tak chmurné, jako mé varovné řeči. A co se týká chválení, dávám si pozor. Toho pravého je málo a je škoda ho rozhazovat mezi ty spousty nepravého. Jen se rozhlédněte: všude samá chvála. Kde kdo chválí sám sebe, ve skupinkách se chválí mezi sebou (tak recipročně, na oplátku), chvála zboží nás neopouští nikdy.

Druhou otázku rád zodpovím, jsem na ni připraven. Buďte pravdiví, poznejte, kdo jste a kde stojíte, a tam konejte, co máte na tom místě konat. Už teď, kdy je jakž takž mír, ale hlavně se v tom vycvičte, kdyby, nedopusť to Bůh, došlo k válce, kdy voják bojuje, lékař zachraňuje raněné, sestry obvazují rány a zázemí nesmí selhat.

Možná, že někdo položí ještě jinou otázku: Může se Evropa zachránit? Může, ale nemusí. To odvisí od nás. Buďto poslechneme hlas proroka Joela anebo …. Ale i to už bylo. Zmizel Babylon i Egypt s Mezopotámií, stejně zanikl vyžilý Řím na svou mravní rozloženost pod náporem svěží krve barbarů. A co vzešlo z toho rozkladu a chaosu. Zrodilo se a zesílilo křesťanství. Církev byla pronásledována a žila ve vyhnanstvích, ale vydržela a stála u zrodu nové Evropy. Byli to totiž křesťané, jejichž církev obnovila zákonnost, obnovila obdělávání polí a zachránila kontinent z hladomoru, nalezla a určila cíl a především se starala o člověka, o každého člověka, protože jí to uložil její Bůh, který člověka stvořil, nikdy neopustil a přinesl mu spásu, tj. odpuštění, protože jeho milosrdenství trvá navěky. Amen.